Archiv pro měsíc: Leden 2010

Jedná se o metodu, při níž se rodič snaží splnit přirozené hygienické potřeby kojence tím, že ho nenechá vykonávat potřebu do plenek, ale na signál dá miminko na mininočníček, či jak se nám z počátku osvědčilo na skleničku. Jedním z nosných pilířů metody je, že kojenec považuje plenku za součást svého oblečení a není mu příjemné do ní močit, nedej bože kadit. Sám od sebe tak v brzkém věku začíná dávat signály rodičům (vrtění, pláč, kňourání apod.), kterými ohlašuje potřebu. Pokud tyto signály vyslyšíte, pak máte nalšlápnuto k brzkému odhození plen a kojenec má radost, že se mu věnujete. Pokud na signály kašlete, brzy si je odvykne vysílat dost možná s pocitem, že kašlete na něj. Metoda se sice jmenuje bezplenková, ale dítě stejně plenku nosí, ale potřebuje jí čím dál tím méně a nakonec vůbec. To je asi tak všechno, co o metodě vím z teoretického hlediska, jelikož jsem nikdy neabsolvovala přednášku a ani nečetla knihu.

Když jsem v těhotenství slyšela o bezplenkové komunikaci, tak jsem si pomyslela, že je to teror rodičů. Říkala jsem si, že dost na tom, že budu používat látkové pleny a budu tak Vladimírka přebalovat o poznání častěji než neekologičtí jednorázovci. Zkrátka jsem byla skálopevně přesvědčená, že tuto metodu používat nebudu, jenže Vladimírek se asi rozhodl jinak…Začalo to tím, že Vladimírek často spustil potřebu až při rozbalení pleny, tak jsme se v pár týdnech jeho  života začali krýt skleničkou. Signálem byl zpočátku zvuk „e e e e“, který ale přecházel v brekot. Pláč časem zintenzivněl, až jsem nabrala dojmu, že má bolestivé močení a dokonce jsem ho kvůli tomu hnala k doktorům. Vše bylo v pořádku. V necelých dvou měsících jsme dostali jsem začala používat  čínský mininočníček darovaný od švagrové a když jsem se na něm  naučila Vladimírka držet, tak už skleničku nechce. Inu z kopce se asi čůrá lépe 🙂 S kakáním máme taky vystaráno, když začne tlačit, tak mám spoustu času ho svléct a dát na kyblík. Chytáme z 99%. Jsem tomu ráda, když srovnám zapatlání v plence a bez plenky, tak mi najednou přijde úplně zcestné chtít po dítěti, aby tlačilo do plenky. Vladimírek je také velmi spokojený, je téměř pořád v suchu a riziko zapaření a vzniku opruzenin je minimální.  Těším se, že v létě už nebudou pleny potřeba vůbec…

A jaká je Vaše zkušenost?

Donuceni okolnostmi jsme zůstali přes Silvestra 2009 a Nový rok 2010 v Praze. Jednou z největších výhod této situace byla možnost zajít se podívat na tradiční pražský novoroční ohňostroj. Zvláštní zážitek byla už jenom cesta, kdy se zdálo, že lidé i auta se ve směru sjednotili za jedním cílem – ohňostrojem. Harmonicky vyzněl zejména pohyb osob, jelikož zaplněné ulice připomínaly hady pohybující se zručně a cílevědomě. Vzduch byl naplněn pozitivním očekáváním desetitisíců. Takoví hadi sice ochromili dopravu, ale i to bych považovala za pozitivní efekt, jelikož se ve chvílích ohňostroje jakoby všechno zastaví – jakoby město zatajilo dech…Po skončení světelného zážitku se všichni shromáždivší se zase pokojně rozešli a snad každý si nesl domů nádherný povznášející pocit. Podobně silným zážitkem ve smyslu pozitivního sjednocení masy lidí,  mohlo být, podle mých představ, shromáždění na Letné před dvaceti lety.

Místo ke sledování ohňostroje jsme bohužel neměli moc dobře promyšlené a tak jsme byli rádi za místečko ve svahu na Letnou s výhledem na odpalovací loď a část Hradčan. Celou parádu nadšeně sledoval i Vladimírek z šátku. Probudil se pár minut před začátkem s mírně špatnou náladou a dokonce jsem si myslela, že s ním budu muset odejít, aby nerušil zážitek ostatním. Nicméně jeho zalíbení ve světýlkách, které je pravděpodobně vlastní všem  kojencům, dostalo nyní nového významu a naplnění. Po pár světlicích bylo rozhodnuto – mohu tak doporučit ohňostroj jako utišující prostředek pro děti 🙂

Díky Praho!