Aneb do Boršic s Vladimírkem na břiše, s krosnou na zádech a vlakem 🙂 Dlouho plánovaná výprava do kraje Jižní Moravy se stala skutkem! Cesta začala ve středu 17. února. Jelikož nebylo jisté, jak bude Vladimírek snášet delší pobyt ve vlaku, tak jsem rozhodla o rozkouskování trasy na tři části. První do Chocně, druhá do Březové nad Svitavou a třetí do vysněných Boršic. Obtížnost etap se stupňovala stejně tak jako se zvyšoval počet členů domácnosti v jednotlivých navštívených rodinách. První, zkušební, etapa byla s donáškou batohu na nádraží, bez přestupů a s vyzvednutím batohu v cílové stanici. Cesta proběhla hladce – Vladimírek nejprve nadšeně sledoval cestu a po nějaké době usnul v šátku. V Chocni nás přivítala babička, nocovali jsme u bratra a jeho rodiny. Vladimírek prvně viděl kočku (Emila) a taky se blíže střetl se sestřenkou Viktorií.
Druhá část byla původně plánovaná jako zastávka v Březové nad Svitavou s večerním přejezdem do Brna, kde bychom nocovali u Kočích. Nicméně zdravotní stav malé Justýnky Kočí nebyl na přijímání delegací, tak jsme nakonec přespali v Březové, přesněji v Dlouhé u Březové. Tam bydlí v malebné, z části roubené, chaloupce rodina Novotných – Michal, Katka s Jůlinkou a Matějem (o 14 dní mladším než Vladimírek), dále kočka a pes. Cesta byla s jedním přestupem a batohem na zádech. Během pohádkové návštěvy jsme se byli podívat v mateřském centru Kocourek, kde by se Vladimírkovi moc líbilo, kdyby tam ostatní děti nevyluzovaly děsivé pisklavé zvuky. Nutno říct, že to byla alespoň malá přípravka na tu pravou zkoušku Vladimírkovo uší – v Boršicích.
Cesta z Březové byla nejdobrodružnější – dva přestupy ve vlaku, prostoj v Brně a na závěr autobus, doba jízdy celkem 4 hodiny. Během jízdy nás čekalo kakání do kyblíčku a z Brna vlak přecpaný studentama, všechno jsme zvládli dobře. Úleva po dokončení všech přesunů byla obrovská.
Zpáteční cestu, po oběhnutí všech úřadů a oficielním přivítání Vladimírka jako boršického občánka, jsem si řádně vychutnala, jelikož jsme cestovali ve čtyřech a na přímo.
Reakce Vladimírka na změny prostředí, stejně tak jako na cestování byla pozitivní, všude zářil svým sociálním úsměvem. Dokonce mi několik dní po návratu přišlo, že je zklamaný z chabého denního programu.
Všem, kteří nám poskytli přístřešek, stejně tak jako těm, kteří nás přijeli navštívit v Boršicích děkujeme 🙂