Postřehy z nošení dítěte

Nejprve v elastickém šátku

K nošení Vladimírka v šátku jsem dospěla po přečtení knihy Koncept kontinua. V prvních měsících jeho života sloužil šátek (elastický od MaM) jednak na uklidnění, ale i jako jediný „přemísťovací prostředek“. Vladimírek se nosil několik hodin denně a to většinou v poloze kolébka v kříži s vnější kapsou.  Postupně jsem se naučila úvaz navázat celkem rychle, často se šátek nemusel ani převazovat po prvním vyndání, a dokonce jsem s navázaným šátkem kojila.  S přibývajícími kilogramy se nošení stále více a více vyčerpávajícím, šátek začal řezat do ramen, začala bolet záda, úvaz se prověšoval (při cca 5 kg). Nepomohla ani změna polohování (vertikální vázání).  V necelých šesti měsících jsem dospěla k poznatku, že potřebuji změnu. Na začátku jsem si přitom myslela, že mi stačí jeden šátek na celé šátkovací období – omyl…

Pak v ergonomickém nosítku

Triumfálně jsem zakoupila ergonomické nosítko Ergo s pocitem, že to je to pravé a že tedy donosím Vladimírka v Ergu. Zanedlouho Vladimírek začal sám sedět, tak jsem ho s klidem nosila v obávané vertikální poloze a plánovala si, jak ho budu nosit na zádech, až už bude těžký na břiše. Všechno bezvadné, nosilo se jedna radost, ramena krásně vypolstrovaná, váha rozložená, Vladimírek spokojený. Optimismus mi vydržel několik měsíců, když cca v 10 měsících věku nadešla chvíle, kdy mě už značně bolelo mezi lopatkami, tak jsem rozhodla, ze začnu nosit na zádech. Kupodivu nebyl žádný problém dostat dítě na záda. Zásadním problémem ale bylo to, že je v nosítku dítě položené celkem nízko a tudíž vidí jen do stran a to se Vladimírkovi nelíbilo. Spaní v poloze na zádech také nebyla žádná slast, přesně do toho bolavého místa mi věčně ryl nosem.

A nakonec zase v šátku

Řešením byl návrat k šátku, tentokrát k pevnému. Vladimírka na zádech (v batohu) uvážu dost vysoko, takže mi při chůzi kouká přes rameno a zároveň má dostatečnou volnost na ukazování a otáčení. Výhoda vysokého postavení se stává zradou ve chvíli, kdy Vladimírek usne. I když má dostatek látky na přetažení přes hlavu, tak sama mu to přetáhnout nedokážu. Když mi někdo pomůže, tak se zase zbortí na stranu. Oproti nosítku se mi hůře dýchá a ramena mě zase začínají pobolívat.

Nevím čím to je, že vše dopadá jinak, než si naplánuji. Možná tím, že mám příliš optimistické představy, které se těžko splňují, jelikož nic není dokonalé 🙁