Konverzace ve znakování pro miminka

Je sobotní ráno, Vladimírek mě tradičně dostává z postele znakem kakání. Rozetřu unavené oči, protáhnu rozlámané tělo a beru ho do koupelny. Po cestě ještě stihne zaznakovat čepice a já si všimnu čepice položené na hromadě nevyžehleného prádla. Co tam ta čepice dělá? Nevím, že bych ji vyndavala – prolítne mi hlavou, ale to už dělám Vladimírkovi stojan nad umyvadlem. Naučila jsem Vladimírka jeho ranní výtvory nazývat bobem – umí to vyslovit a tak z nich má větší radost. Naše konverzace však není omezená na jeho slova, díky bohu. Vlastně díky švagrové, která nám o znakování pro miminka řekla.

Vladimírek po chvíli znakuje ptáček – nechápu. Že by mu uspořádání bobo připomínalo ptáčka? Můj nechápavý výraz se rozjasní jeho slyším. Zaposlouchám se a za okny lze skutečně slyšet zvuky holubů dosedajících na náš parapet. Aha, lítají tam holubi, ptáčkové, Vladimírek opakuje ptáček-lítá-slyším. V tom se zahledí na svůj prst, který si včera při pádu rozřízl a teď je zalepený náplastí. Připomenu mu, co se včera stalo. Reaguje bolí-řízy.  Nakonec ještě zaslechne bouchání ze stavby podkroví, probíhající v našem vnitrobloku. To už přecházíme zpět do ložnice, zase mi „říká“ čepice a dozvídám se od táty, že si s ní hráli na bafání.