První běžky na sněhu

Konečně zvonek! Vladimírek byl celý na trní, zda to opravdu bude dlouho očekávaný pošťák, který má přinést jeho první lyžičky. A byl.  Vladimírek si vzal dlouhý balík a utíkal do schodů a domů, aby ho mohl hned roztrhat a konečně se dotknout svého pokladu.

Bohužel jsem zjistila, že bylo potřeba přešroubovat vázání kvůli šířce Vladimírkových bot. Šroubovat do lyží pro mě bylo doteď tabu a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Nicméně Vladimírek byl tak rozhodnutý vyrazit na lyže hned, přestože byl spíš čas na odpolední spinkání, že se nedalo nic dělat. Tak jsem jednou rukou šroubovala a druhou odstrkávala Violku, která mě používá jako oporu při stání. Trochu mě dožralo, že když jsem se vrátila k rozebrané lyži s botičkou, tak Vladimírek měl tři vyndané šroubky v ruce, nedbaje na můj předešlý jasně vyslovený pokyn, že nikdo nemá na nic sahat. Nakonec to tak nevadilo, protože byly asi všechny stejný, ale jeden nikdy neví… No zkrátka po smontování už nic nebránilo uskutečnil Vladimírkův  plán vyrazit. Trochu se mi v hlavě ozýval alarm, že je nevyspalý, Violka naopak asi spát v šátku nebude a jak to asi tak udělám, když už nebude chtít jet a Violka se začne drásat z šátku ven. Tak tohohle šotka zahnal Vladimírek jedním pohledem…

Když si Vladimírek nechal vysvětlit, že ty lyže nebudem nandavat hned za vchodem, kde už sníh nebyl, ale až ve Stromovce, tak bylo hej. Nandání bylo rychlé a já jsem pomalu začala lovit pokyny ke správné jízdě na běžkách.

S hrůzou jsem zjistila, že na tuhle část jsem se moc nepřipravila a že pro něj to je spousta nových komplexních pohybů. Třeba umět zvednout jednu lyži, opírat se o hůlky, střídat nohy a ruce, mírně se předklánět, pérovat v kolenou, nekřížit špičky, atd. No stačila jsem mu říct akorát co dělat při zkřížení špiček a on se rozjel. Než jsem si nandala lyže já, tak byl tatam.

Když jsem ho dohnala, tak přeci jen pár dalších pokynů padlo. Ze všeho nejvíc mi dalo zabrat odrážení se. Nedal si vysvětlit, že ty hůlky nemá píchat před sebe, nebo s nima nedělat čáry ve sněhu. No, ale jinak jel parádně a jsem na jeho výkon fakt pyšná. Spadnul asi 5x a ani jednou mu to nevadilo. Dojeli jsme na půl cesty na hřiště u Vozovny, kde nás zastavil děsný kopec (nikdy jsem si ho nevšimla). Vladimírek by ještě jel, opravdu ho to bavilo, ale Violka začala být netrpělivá na mou nepravidelnou chůzi (pár skluzů a zastavit, zvednout Vladimírka) a tak jsme to raděj stočili domů. Nezbývá mi než doufat, že to nebyla poslední jízda letošní sezóny, jelikož pozítří má být neuvěřitelných 12 °C.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *