Situace: Nesu Violku (18 m) z ložnice přes chodbu do pokoje. Na chodbě nás zastaví Vladimírek (necelé 4 roky), že jsou zavřené dveře a že nechce abychom prošly.
Obvyklá reakce spočívá ve vysvětlení, že potřebujeme projít, a že to nejsou jeho dveře apod., občas končívá vztekem, či smutkem
Zkusila jsem hru moci a dopadlo to následovně:
M: Chtěly bychom, aby nás střážce dveří pustil.
V: Co tam chcete dělat?
M: Sednout si a hrát si. Mohly bychom stážci dveří něco nabídnout? Třeba lžíci medu a poprosit ho, aby nás pustil? (nedostal nic)
V (značně potěšeně): Pustím Vás až si dolouskám oříšek.
M: My počkáme rády.
asi po minutě čekání Vladimírek otevírá dovnitř a naznačuje ať projdeme
M: Óooo, děkujeme
zavedl nás ke křesílku, pokynul ať si sedneme a donesl nám deku na přikrytí
V: Ještě něco na čtení?
a donesl nám časopis 😀 Neuvěřitelné