Konečně zvonek! Vladimírek byl celý na trní, zda to opravdu bude dlouho očekávaný pošťák, který má přinést jeho první lyžičky. A byl.  Vladimírek si vzal dlouhý balík a utíkal do schodů a domů, aby ho mohl hned roztrhat a konečně se dotknout svého pokladu.

Bohužel jsem zjistila, že bylo potřeba přešroubovat vázání kvůli šířce Vladimírkových bot. Šroubovat do lyží pro mě bylo doteď tabu a byla bych ráda, kdyby to tak zůstalo. Nicméně Vladimírek byl tak rozhodnutý vyrazit na lyže hned, přestože byl spíš čas na odpolední spinkání, že se nedalo nic dělat. Tak jsem jednou rukou šroubovala a druhou odstrkávala Violku, která mě používá jako oporu při stání. Trochu mě dožralo, že když jsem se vrátila k rozebrané lyži s botičkou, tak Vladimírek měl tři vyndané šroubky v ruce, nedbaje na můj předešlý jasně vyslovený pokyn, že nikdo nemá na nic sahat. Nakonec to tak nevadilo, protože byly asi všechny stejný, ale jeden nikdy neví… No zkrátka po smontování už nic nebránilo uskutečnil Vladimírkův  plán vyrazit. Trochu se mi v hlavě ozýval alarm, že je nevyspalý, Violka naopak asi spát v šátku nebude a jak to asi tak udělám, když už nebude chtít jet a Violka se začne drásat z šátku ven. Tak tohohle šotka zahnal Vladimírek jedním pohledem…

Když si Vladimírek nechal vysvětlit, že ty lyže nebudem nandavat hned za vchodem, kde už sníh nebyl, ale až ve Stromovce, tak bylo hej. Nandání bylo rychlé a já jsem pomalu začala lovit pokyny ke správné jízdě na běžkách.

S hrůzou jsem zjistila, že na tuhle část jsem se moc nepřipravila a že pro něj to je spousta nových komplexních pohybů. Třeba umět zvednout jednu lyži, opírat se o hůlky, střídat nohy a ruce, mírně se předklánět, pérovat v kolenou, nekřížit špičky, atd. No stačila jsem mu říct akorát co dělat při zkřížení špiček a on se rozjel. Než jsem si nandala lyže já, tak byl tatam.

Když jsem ho dohnala, tak přeci jen pár dalších pokynů padlo. Ze všeho nejvíc mi dalo zabrat odrážení se. Nedal si vysvětlit, že ty hůlky nemá píchat před sebe, nebo s nima nedělat čáry ve sněhu. No, ale jinak jel parádně a jsem na jeho výkon fakt pyšná. Spadnul asi 5x a ani jednou mu to nevadilo. Dojeli jsme na půl cesty na hřiště u Vozovny, kde nás zastavil děsný kopec (nikdy jsem si ho nevšimla). Vladimírek by ještě jel, opravdu ho to bavilo, ale Violka začala být netrpělivá na mou nepravidelnou chůzi (pár skluzů a zastavit, zvednout Vladimírka) a tak jsme to raděj stočili domů. Nezbývá mi než doufat, že to nebyla poslední jízda letošní sezóny, jelikož pozítří má být neuvěřitelných 12 °C.

Zima je podle mého gusta – mrazivá a zasněžená (i v Praze) a Vladimírek (3 a čtvrt roku) od chvíle, kdy jsem si vytáhla lyže a šla běžkovat do Stromovky nemluví pomalu o ničem jiném než o běžkách. Sportovní aktivity podporuji bleskově a tak jsem se začala pídit po dětských lyžičkách, resp. běžkách. Po neúspěšném obcházení bazarů (a že na ně v Holešovicích není nouze) a procházení aukra jsem se vrhla na další internetové neprobádané zdroje. A úspěch se dostavil, našla jsem běžky s rostoucím vázáním, kde nepotřebuje speciální boty a cena je rozumná. Nabízím porovnání několika typů dětských běžek.

Jenže Vladimírkova nedočkavost mě donutila se zamyslet nad řešením lyžování ještě předtím, než běžky dorazí. První lyžovačku si tedy zkusil v obýváku na kouskách kartonu přivázaných šňůrkou od bot. Učil se pérovat v kolenou, klouzat a nešlapat si na „špičky“ a úžasně si to užíval.

We wish you armful of luck in the new year 2012

Je sobotní ráno, Vladimírek mě tradičně dostává z postele znakem kakání. Rozetřu unavené oči, protáhnu rozlámané tělo a beru ho do koupelny. Po cestě ještě stihne zaznakovat čepice a já si všimnu čepice položené na hromadě nevyžehleného prádla. Co tam ta čepice dělá? Nevím, že bych ji vyndavala – prolítne mi hlavou, ale to už dělám Vladimírkovi stojan nad umyvadlem. Naučila jsem Vladimírka jeho ranní výtvory nazývat bobem – umí to vyslovit a tak z nich má větší radost. Naše konverzace však není omezená na jeho slova, díky bohu. Vlastně díky švagrové, která nám o znakování pro miminka řekla.

Vladimírek po chvíli znakuje ptáček – nechápu. Že by mu uspořádání bobo připomínalo ptáčka? Můj nechápavý výraz se rozjasní jeho slyším. Zaposlouchám se a za okny lze skutečně slyšet zvuky holubů dosedajících na náš parapet. Aha, lítají tam holubi, ptáčkové, Vladimírek opakuje ptáček-lítá-slyším. V tom se zahledí na svůj prst, který si včera při pádu rozřízl a teď je zalepený náplastí. Připomenu mu, co se včera stalo. Reaguje bolí-řízy.  Nakonec ještě zaslechne bouchání ze stavby podkroví, probíhající v našem vnitrobloku. To už přecházíme zpět do ložnice, zase mi „říká“ čepice a dozvídám se od táty, že si s ní hráli na bafání.

Nejprve v elastickém šátku

K nošení Vladimírka v šátku jsem dospěla po přečtení knihy Koncept kontinua. V prvních měsících jeho života sloužil šátek (elastický od MaM) jednak na uklidnění, ale i jako jediný „přemísťovací prostředek“. Vladimírek se nosil několik hodin denně a to většinou v poloze kolébka v kříži s vnější kapsou.  Postupně jsem se naučila úvaz navázat celkem rychle, často se šátek nemusel ani převazovat po prvním vyndání, a dokonce jsem s navázaným šátkem kojila.  S přibývajícími kilogramy se nošení stále více a více vyčerpávajícím, šátek začal řezat do ramen, začala bolet záda, úvaz se prověšoval (při cca 5 kg). Nepomohla ani změna polohování (vertikální vázání).  V necelých šesti měsících jsem dospěla k poznatku, že potřebuji změnu. Na začátku jsem si přitom myslela, že mi stačí jeden šátek na celé šátkovací období – omyl…

Pak v ergonomickém nosítku

Triumfálně jsem zakoupila ergonomické nosítko Ergo s pocitem, že to je to pravé a že tedy donosím Vladimírka v Ergu. Zanedlouho Vladimírek začal sám sedět, tak jsem ho s klidem nosila v obávané vertikální poloze a plánovala si, jak ho budu nosit na zádech, až už bude těžký na břiše. Všechno bezvadné, nosilo se jedna radost, ramena krásně vypolstrovaná, váha rozložená, Vladimírek spokojený. Optimismus mi vydržel několik měsíců, když cca v 10 měsících věku nadešla chvíle, kdy mě už značně bolelo mezi lopatkami, tak jsem rozhodla, ze začnu nosit na zádech. Kupodivu nebyl žádný problém dostat dítě na záda. Zásadním problémem ale bylo to, že je v nosítku dítě položené celkem nízko a tudíž vidí jen do stran a to se Vladimírkovi nelíbilo. Spaní v poloze na zádech také nebyla žádná slast, přesně do toho bolavého místa mi věčně ryl nosem.

A nakonec zase v šátku

Řešením byl návrat k šátku, tentokrát k pevnému. Vladimírka na zádech (v batohu) uvážu dost vysoko, takže mi při chůzi kouká přes rameno a zároveň má dostatečnou volnost na ukazování a otáčení. Výhoda vysokého postavení se stává zradou ve chvíli, kdy Vladimírek usne. I když má dostatek látky na přetažení přes hlavu, tak sama mu to přetáhnout nedokážu. Když mi někdo pomůže, tak se zase zbortí na stranu. Oproti nosítku se mi hůře dýchá a ramena mě zase začínají pobolívat.

Nevím čím to je, že vše dopadá jinak, než si naplánuji. Možná tím, že mám příliš optimistické představy, které se těžko splňují, jelikož nic není dokonalé 🙁

Vladimírka začala zajímat zvířátka a tak se přímo nabízela cesta do nedaleké Zoo Praha. Díky volným vstupenkám poskytovaným z RC letná jsme se za posledních pár týdnů  stačili podívat do Zoo hned třikrát. Poprvé s babičkou, tetou, bratrancem a sestřenkou. Podruhé s kamoškou Magdalenkou a její maminkou Lucií, kteří přijeli do Zoo stylově na kole s dětským přívěsným vozíkem. A do třetice  s tátou, kdy se již i Vladimírek vezl ve svém Chariotíkovi.

Pražská Zoologická zahrada je velký komplex, jehož zvládnutí za jeden den je pro mě nepředstavitelné. Pokud si chcete Zoo užít v relativní pohodě, či pokud jdete s dětmi vřele doporučuji zaměřit se jen na cca jednu třetinu zahrady. Nebo ještě lépe jenom na pár zvířátek, které nebydlí daleko od sebe. My jsme za tři návštěvy viděli téměř celý spodek a ze stromy zastíněného vrchu jen Indonéskou džungli a Africký dům. Hlavní atrakcí v dolní části jsou gorily, kvůli nimž (jako prevence drancování jejich území) v současnosti probíhá sbírka starých mobilů za účelem recyklace.

Velmi pozitivně hodnotím možnosti, které nabízí Zoo pro děti. Zaujala mě nejen celkem známá dětská Zoo, kde je možné shlédnout a krmit hospodářská zvířata, projet se na koních, či ve vláčku, brouzdat se v bazénku apod. Ale zejména se mi líbila možnost zapůjčení kočárku, dětského vozíku a velká pěkně řešená úschovna pro kola. Vladimírek tak vlastně úplně prvně jel a dokonce i usnul v kočárku. Trasa Holešovice -Trója se ukázala také jako velmi vhodná pro otestování připojení chariotíka za kolo.

V horkých letních dnech bych velmi ocenila lepší přístup k pitné vodě. O co by byl pobyt v Zoo příjemnější, kdyby byly po cestě fontánky s osvěžující pitnou vodou! Jinak ale klobouk dolů, pražská Zoo vyrostla za posledních několik let do krásy 🙂 Už teď se těším se na další návštěvu, tentokrát přinesu starý mobil a určitě si odnesu pěkný zážitek. Třeba konečně uvidím hry s lachtany a také si pořádně prohlídnu suvenýry.

Aneb do Boršic s Vladimírkem na břiše, s krosnou na zádech a vlakem 🙂 Dlouho plánovaná výprava do kraje Jižní Moravy se stala skutkem! Cesta začala ve středu 17. února. Jelikož nebylo jisté, jak bude Vladimírek snášet delší pobyt ve vlaku, tak jsem rozhodla o rozkouskování trasy na tři části. První do Chocně, druhá do Březové nad Svitavou a třetí do vysněných Boršic.  Obtížnost etap se stupňovala stejně tak jako se zvyšoval počet členů domácnosti v jednotlivých navštívených rodinách.  První, zkušební, etapa byla s donáškou batohu na nádraží, bez přestupů a s vyzvednutím batohu v cílové stanici. Cesta proběhla hladce – Vladimírek nejprve nadšeně sledoval cestu a po nějaké době usnul v šátku.  V Chocni nás přivítala babička, nocovali jsme u bratra a jeho rodiny.  Vladimírek prvně viděl kočku (Emila) a taky se blíže střetl se sestřenkou Viktorií.

Druhá část byla původně plánovaná jako zastávka v Březové nad Svitavou s večerním přejezdem do Brna, kde bychom nocovali u Kočích. Nicméně zdravotní stav malé Justýnky Kočí nebyl na přijímání delegací, tak jsme nakonec přespali v Březové, přesněji v Dlouhé u Březové. Tam bydlí v malebné, z části roubené, chaloupce rodina Novotných – Michal, Katka s Jůlinkou a Matějem (o 14 dní mladším než Vladimírek), dále kočka a pes.  Cesta byla s jedním přestupem a batohem na zádech. Během pohádkové návštěvy jsme se byli podívat v mateřském centru Kocourek, kde by se Vladimírkovi moc líbilo, kdyby tam ostatní děti nevyluzovaly děsivé pisklavé zvuky.  Nutno říct, že to byla alespoň malá přípravka na tu pravou zkoušku Vladimírkovo uší – v Boršicích.

Cesta z Březové byla nejdobrodružnější – dva přestupy ve vlaku, prostoj v Brně a na závěr autobus, doba jízdy celkem 4 hodiny. Během jízdy nás čekalo kakání do kyblíčku a z Brna vlak přecpaný studentama, všechno jsme zvládli dobře. Úleva po dokončení všech přesunů byla obrovská.

Zpáteční cestu, po oběhnutí všech úřadů a oficielním přivítání Vladimírka jako boršického občánka, jsem si řádně vychutnala, jelikož jsme cestovali ve čtyřech a na přímo.

Reakce Vladimírka na změny prostředí, stejně tak jako na cestování byla pozitivní, všude zářil svým sociálním úsměvem. Dokonce mi několik dní po návratu přišlo, že je zklamaný z chabého denního programu.

Všem, kteří nám poskytli přístřešek, stejně tak jako těm, kteří nás přijeli navštívit v Boršicích děkujeme 🙂