2. hra moci – strážce dveří

Situace: Nesu Violku (18 m) z ložnice přes chodbu do pokoje. Na chodbě nás zastaví Vladimírek (necelé 4 roky), že jsou zavřené dveře a že nechce abychom prošly.

Obvyklá reakce spočívá ve vysvětlení, že potřebujeme projít, a že to nejsou jeho dveře apod., občas končívá vztekem, či smutkem

Zkusila jsem hru moci a dopadlo to následovně:

M: Chtěly bychom, aby nás střážce dveří pustil.

V: Co tam chcete dělat?

M: Sednout si a hrát si. Mohly bychom stážci dveří něco nabídnout? Třeba lžíci medu a poprosit ho, aby nás pustil? (nedostal nic)

V (značně potěšeně): Pustím Vás až si dolouskám oříšek.

M: My počkáme rády.

asi po minutě čekání Vladimírek otevírá dovnitř a naznačuje ať projdeme

M: Óooo, děkujeme

zavedl nás ke křesílku, pokynul ať si sedneme a donesl nám deku na přikrytí

V: Ještě něco na čtení?

a donesl nám časopis 😀 Neuvěřitelné

1. hra moci – úklid kloboučků

Zkoušela jsem první hru moci „power game“ inspirována Naomi Aldort. Je to taková hra, kdy dáme dítěti moc. Pravidlo znám zatím jen jedno – když už tu hru začneme hrát, musíme to v klidu vydržet a vždycky jí nechat ukončit dítě. Když jsem o této hře slyšela v pořadu Duše K, tak jsem se chytala za hlavu – tak tohle chtěly děti hrát vždy když místo oblékání utíkaly, nebo když mi shazovaly prádlo ze sušáku. Místo hry jsem jim vždy vážně vysvětlila, co mají dělat a že to co dělají se nedělá 🙁

Drobné mozaikové kloboučky jsou vždycky těžké na úklid. Tentokrát nám zbyly na podlaze ještě  z večera a tak jsem s maňáskem a dětmi sbírala kloboučky velkou část dopoledne…

Posbírali jsme je do létajícího talíře. Violka hned ten talíř zase vysypala na zem a s výskotem začala hromádku rozkopávat. No normálně bych se asi malinko nazlobila, nebo chvíli bědovala a trvala na tom, aby to hned uklidila. Ale tentokrát jsem zachovala naprosto chladnou hlavu a hořela jsem zvědavostí co to udělá, když zkusim hru moci.  Vladimírek byl evidentně překvapen mou reakcí, jelikož jsem se usmívala a povzbuzovala Violku v kopání. Prostě nechala jsem jí tu moc znovu pokloboučkovat celou podlahu. Vladimírek se taky přidal a po cca 10 minutách výskotu a rozhazování a rozkopávání a dělání největšího bordelu se obě děti zastavily a koukaly na tu spoušť. V tom okamžiku jsem se zeptala jak ty kolíčky zase dostaneme do talíře. Po chvíli přemýšlení Vladimírek odběhl a přinesl ruční vysavač a s úsměvem od ucha k uchu a s Violčiným fanděním všechny kloboučky vysál. Od té doby (cca měsíc) už  není problém s rozsypanými kloboučky, Vladimírek je vždycky vysaje 🙂