Jedná se o metodu, při níž se rodič snaží splnit přirozené hygienické potřeby kojence tím, že ho nenechá vykonávat potřebu do plenek, ale na signál dá miminko na mininočníček, či jak se nám z počátku osvědčilo na skleničku. Jedním z nosných pilířů metody je, že kojenec považuje plenku za součást svého oblečení a není mu příjemné do ní močit, nedej bože kadit. Sám od sebe tak v brzkém věku začíná dávat signály rodičům (vrtění, pláč, kňourání apod.), kterými ohlašuje potřebu. Pokud tyto signály vyslyšíte, pak máte nalšlápnuto k brzkému odhození plen a kojenec má radost, že se mu věnujete. Pokud na signály kašlete, brzy si je odvykne vysílat dost možná s pocitem, že kašlete na něj. Metoda se sice jmenuje bezplenková, ale dítě stejně plenku nosí, ale potřebuje jí čím dál tím méně a nakonec vůbec. To je asi tak všechno, co o metodě vím z teoretického hlediska, jelikož jsem nikdy neabsolvovala přednášku a ani nečetla knihu.
Když jsem v těhotenství slyšela o bezplenkové komunikaci, tak jsem si pomyslela, že je to teror rodičů. Říkala jsem si, že dost na tom, že budu používat látkové pleny a budu tak Vladimírka přebalovat o poznání častěji než neekologičtí jednorázovci. Zkrátka jsem byla skálopevně přesvědčená, že tuto metodu používat nebudu, jenže Vladimírek se asi rozhodl jinak…Začalo to tím, že Vladimírek často spustil potřebu až při rozbalení pleny, tak jsme se v pár týdnech jeho života začali krýt skleničkou. Signálem byl zpočátku zvuk „e e e e“, který ale přecházel v brekot. Pláč časem zintenzivněl, až jsem nabrala dojmu, že má bolestivé močení a dokonce jsem ho kvůli tomu hnala k doktorům. Vše bylo v pořádku. V necelých dvou měsících jsme dostali jsem začala používat čínský mininočníček darovaný od švagrové a když jsem se na něm naučila Vladimírka držet, tak už skleničku nechce. Inu z kopce se asi čůrá lépe 🙂 S kakáním máme taky vystaráno, když začne tlačit, tak mám spoustu času ho svléct a dát na kyblík. Chytáme z 99%. Jsem tomu ráda, když srovnám zapatlání v plence a bez plenky, tak mi najednou přijde úplně zcestné chtít po dítěti, aby tlačilo do plenky. Vladimírek je také velmi spokojený, je téměř pořád v suchu a riziko zapaření a vzniku opruzenin je minimální. Těším se, že v létě už nebudou pleny potřeba vůbec…
A jaká je Vaše zkušenost?
A jenom upřesňuju, že čínský mininočníček ti byl předán rychlou spojkou společně s houpačkou a oblečením pro minijuniora dokonce ještě den před porodem, tedy nikoliv v necelých dvou měsících života miminka, jak uvádíš ve „své zkušenosti s bezplenkovou komunikační metodou“.
No jo, máš pravdu, do těch dvou měsíců jsme nočníček používali jako mobilní umyvadélko u přebalovacího pultu 🙂
blahopřeju. Bezplenkování u nás šlo výborně, no ne vždycky, ale vypadalo to, že je Viktorčiným samo-zájmem řídit si vylučování mimo oblečení. Až jsem si malovala, že od půlroku jsme bez plenek. Pak se stalo nevim co, vypadalo to, že reaguje na chřipku, pak na nějaký svoje zdravotní oslabení, pak zůstala u hlášení jenom „kadit“, a poslední dobou to vypadá, že bezplenkování je pro ní zábava, kterou si dopřává jen někdy, když má chuť. Asi jsem k tomu přispěla tím, že jsme cestovali, a že vůbec když se někam jelo, tak to nešlo vždycky vytahovat nočník, a Viki zjistila, že do plínky někdy jo, a je z toho stav, kdy jsme zase na začátku: Viki si uleví do plenky a zahlásí to. Výjimky jsou. Pak se taky začalo dít, že když jsem jí držela nad nočníčkem, a dělala zvukový znamení na vylučování, tak si chytla uši a zaklapla si je. Tak jsem z toho vyvodila, že to nechám na ní: jestli chce do plenek, tak bude vylučovat do plenek.